S rozšířením expedičního horolezectví přicházely i pokroky v medicíně, která se specializuje na zvláštní potřeby lidského organismu ve vysoké nadmořské výšce. Pohyb na hranici zóny smrti, kde lidské tělo kolabuje z nedostatku kyslíku a nízké teploty, vážně ohrožoval život horolezců i dalších členů expedice. Lékaři výpravy, sami většinou zkušení horolezci a sportovní nadšenci, byli nepostradatelnými členy expedice. Museli si poradit s horskou nemocí, zápaly plic, vyčerpáním, omrzlinami a hypoxií. Museli si poradit i s úrazy, jako byly zlomeniny kostí, otřesy mozku a mnohé závažnější stavy, jako například poranění páteře po pádu.

V roce 1967 hned po úspěšném dobytí vrcholu Tirič Mír v Pákistánu Jan Červinka doprovázel Viléma Heckela při jeho výstupu na blízký vrchol Dir Zom, kde chtěl Heckel fotografovat. Červinka si ale po sestupu z Tirič Míru nedopřál nutnou přestávku na odpočinek. Kvůli extrémnímu vyčerpání ho stihl pneumotorax – selhání plic, stav ohrožující život, ke kterému dochází, když z plic uniká vzduch do hrudní dutiny. Život mu zachránilo pravděpodobně to, že lékařem výpravy byl tehdy pneumolog Zdeněk Vlč.

Jeho utrpení Heckel mistrovsky zachytil v sérii černobílých fotografií, které se staly nedílnou součástí historie světové vysokohorské fotografie. V knize „Upomínky z výšin: dějiny horolezecké fotografie“ (Souvenirs From High Places: A History of Mountaineering Photography) její autor Joe Bensen komentuje Heckelovu fotografii Červinky takto: „Struktura a detail jsou u tohoto záběru zblízka prvořadé; je to další typický příklad Heckelova průkopnického přístupu.“