Expediční horolezectví, jaké provozovali Čechoslováci především v 60. a 70. letech, znamenalo vlastně jakési „obléhání“ hory, na kterou se chystali vystoupit. Předsunuté skupiny horolezců spolu s šerpy prorážely cesty, budovaly soustavu táborů podél trasy a zajišťovaly hladký přísun zásob, které pak použili horolezci, jež vedoucí expedice vybral k pokusu dobýt vrchol.

Nutnost rozhodnout, kdo svou sílu a energii věnuje na stavbu táborů a kdo
se bude šetřit pro výstup na vrchol, jistě působila na atmosféru v horolezeckém týmu. Toto dilema však bylo nedílnou součástí expedičního stylu horolezectví. Úspěch výpravy závisel na úsilí celého týmu, stejně jako na téměř vojenské hierarchii a disciplíně. Na rozdíl od silného individualismu, jaký ve světě vysokohorského horolezectví převládl v dnešní době, musely takové individuální aspirace v ranných československých expedicích ustoupit kolektivnímu přístupu.