Cesta do základního tábora vedla často přes neprostupná místa v nižších pohořích a průsmyky nepřístupné pro těžká vozidla. Nástup do základního tábora znamenal dopravit veškeré vybavení a zásoby na několik měsíců po strmých stezkách, přes primitivní mosty a zrádné soutěsky.

Taková cesta trvala mnohdy i několik týdnů a osud horolezců byl v rukou místních nosičů, mužů, žen i dětí najatých v chudých vesnicích lemujících údolí mezi gigantickými štíty. Nosiči a později šerpové, kteří přebírali práci ve vyšších polohách, byli pro přežití a úspěch expedice nejdůležitějšími partnery.

Trek do základního tábora sice umožnil horolezcům postupně se adaptovat na větší nadmořskou výšku, ale zabral mnoho času a stál nemálo zásob a sil, potřebných pro konečný výstup na vrchol.

Například trek do základního tábora na Makalu trval čtyři týdny. V rozhodujícím okamžiku pochodu dvě třetiny nosičů, většina z nich bez bot a v nedostatečném oblečení, odmítli jít dál a opustili expedici před nebezpečným sedlem Shipton Pass. Členům expedice nezbývalo, než spolu se zbylou stovkou nosičů přenášet zásoby po částech a tak se s příchodem do základního tábora opozdili o více než týden.