Výstavu a publikaci z archivu Jana Červinky a z jeho bohatých sbírek fotografií, dokumentů a památek připravily Juliet D. Golden a Hana Červinková. Děkujeme všem, kteří se na práci podíleli.

Mimořádnou vzpomínku věnujeme Vilému Heckelovi, jehož fotografie jsme mohly použít díky velkorysému souhlasu jeho rodiny.

Všechny materiály na výstavě a v této publikaci pocházejí z osobního archivu Jana Červinky. Byl vášnivým fotografem a většina snímků je jeho dílem. Fotografie však vznikaly před desítkami let za mimořádných, někdy extrémně tvrdých okolností, a tak dnes nebylo ve všech případech možné identifikovat fotografa. Udělaly jsme vše proto, abychom u každého snímku
určily autorství. Za případné nepřesnosti nebo chybějící jména autorů se omlouváme.

První roky po druhé světové válce byly pro horolezectví obdobím odvážných a objevných výprav do neznáma. Mnoho odlehlých horských oblastí nebylo dosud prozkoumáno ani zmapováno, takže při přípravě expedic museli horolezci skládat mozaiku informací z jednotlivých dílků, které pracně sháněli u svých zahraničních kolegů a z odborných časopisů, v nichž vycházely zprávy o jednotlivých výstupech.

Českoslovenští horolezci museli překonávat obzvlášť obtížné překážky, protože byli izolováni za železnou oponou a neměli volný přístup k informacím, možnosti cestovat byly omezené a v zemi panovala všudypřítomná cenzura. I přes tato omezení přispěli Čechoslováci významnou měrou k rozšiřování znalostí o nejvyšších vrcholech světa.

Dlouhé a nebezpečné výpravy byly náročné nejen pro horolezce, ale i pro jejich rodiny doma. Problémem byl naprostý nedostatek komunikačních prostředků, a tak rodinní příslušníci žili v neustálé nejistotě ohledně osudu svých blízkých. Horolezci opouštěli své domovy na několik měsíců a často nezažili důležité rodinné události.

Například v roce 1973 vyrazila skvěle vybavená výprava na Makalu, jelo se dvěma nákladními vozy Tatra. Bohužel jeden z nich se krátce po odjezdu v zatáčce v jedné vesnici v Čechách srazil s jiným vozidlem. Trvalo celý týden, než vedoucí expedice Ivan Gálfy zajistil v Bratislavě opravu. Červinkova manželka byla tehdy v 7. měsíci těhotenství a z manželova odjezdu nebyla nadšená. Červinka se proto rozhodl raději se druhému loučení vyhnout. Jeho druhá dcera se narodila dva měsíce po jeho odjezdu, a on se o jejím narození dozvěděl až v táboře na Makalu. Svou dceru, které členové expedice přezdívali Miss Makalu, poprvé spatřil, když jí byly čtyři měsíce.

Každý z nejvyšších vrcholů světa má svou vlastní historii smrtelných neštěstí a tragédií. V dějinách československých horolezeckých výprav jsou to především dvě hory – Huascarán a Makalu.

Na Huascaránu zahynuli v roce 1970 po ničivém zemětřesení a následné lavině všichni členové československé výpravy. Mezi 14 obětmi byli i Červinkovi přátelé včetně Viléma Heckela. Ten Jana Červinku zval, aby do Peru odjel s nimi, ale Červinka musel odmítnout, protože už slíbil, že se jako zkušený horolezec účastní expedice na karakoramský Haramoš, která nakonec nebyla úspěšná. Rok 1970 byl bezpochyby jedním z nejtragičtějších v historii československého horolezectví i pro Jana Červinku osobně.

Přestože se expedici na horu Makalu v roce 1973 podařilo dobýt vrchol, poznamenala ji rovněž smutná událost. Během této první výpravy na pátou nejvyšší horu světa Jan Kounický po selhání kyslíkových přístrojů upadl a utrpěl závažné poranění páteře a míchy. Po dramatických, ale neúspěšných pokusech dostat jej dolů do bezpečí se mu přátelé snažili alespoň ulehčit jeho utrpení, o týden později horolezec podlehl svým zraněním a ve výšce téměř 8 000 metrů zemřel. Hora Makalu si pak vyžádala ještě jednu českou obět. Byl to Karel Schubert, který v roce 1976 tuto hrozivou horu zdolal a zemřel při sestupu.

Vzpomínka na některé z těchto horolezců, kteří zahynuli v horách, ožívá nejen v kamenných památnících, ale jsou také uctěni zcela zvláštním způsobem. Jméno Viléma Heckela nese jedna odrůda rododendronu. Přírodovědec RNDr. Milan Daniel za půl století svého vědeckého působení
pojmenoval po horolezcích – včetně těch, kteří zahynuli při výpravách – některé živočišné druhy. Po Janu Kounickém se jmenuje jeden druh roztoče s latinským názvem Neotrombicula kounickyi. Jiného roztoče, dnes známého ve vědeckém světě pod označením Leptotrombidium angkamii, pojmenoval po šerpovi jménem Ang Kami, který byl jeho pomocníkem v terénu a blízkým přítelem na Makalu v roce 1973, a zahynul později při expedici na Pumori.

S rozšířením expedičního horolezectví přicházely i pokroky v medicíně, která se specializuje na zvláštní potřeby lidského organismu ve vysoké nadmořské výšce. Pohyb na hranici zóny smrti, kde lidské tělo kolabuje z nedostatku kyslíku a nízké teploty, vážně ohrožoval život horolezců i dalších členů expedice. Lékaři výpravy, sami většinou zkušení horolezci a sportovní nadšenci, byli nepostradatelnými členy expedice. Museli si poradit s horskou nemocí, zápaly plic, vyčerpáním, omrzlinami a hypoxií. Museli si poradit i s úrazy, jako byly zlomeniny kostí, otřesy mozku a mnohé závažnější stavy, jako například poranění páteře po pádu.

V roce 1967 hned po úspěšném dobytí vrcholu Tirič Mír v Pákistánu Jan Červinka doprovázel Viléma Heckela při jeho výstupu na blízký vrchol Dir Zom, kde chtěl Heckel fotografovat. Červinka si ale po sestupu z Tirič Míru nedopřál nutnou přestávku na odpočinek. Kvůli extrémnímu vyčerpání ho stihl pneumotorax – selhání plic, stav ohrožující život, ke kterému dochází, když z plic uniká vzduch do hrudní dutiny. Život mu zachránilo pravděpodobně to, že lékařem výpravy byl tehdy pneumolog Zdeněk Vlč.

Jeho utrpení Heckel mistrovsky zachytil v sérii černobílých fotografií, které se staly nedílnou součástí historie světové vysokohorské fotografie. V knize „Upomínky z výšin: dějiny horolezecké fotografie“ (Souvenirs From High Places: A History of Mountaineering Photography) její autor Joe Bensen komentuje Heckelovu fotografii Červinky takto: „Struktura a detail jsou u tohoto záběru zblízka prvořadé; je to další typický příklad Heckelova průkopnického přístupu.“

Expediční horolezectví, jaké provozovali Čechoslováci především v 60. a 70. letech, znamenalo vlastně jakési „obléhání“ hory, na kterou se chystali vystoupit. Předsunuté skupiny horolezců spolu s šerpy prorážely cesty, budovaly soustavu táborů podél trasy a zajišťovaly hladký přísun zásob, které pak použili horolezci, jež vedoucí expedice vybral k pokusu dobýt vrchol.

Nutnost rozhodnout, kdo svou sílu a energii věnuje na stavbu táborů a kdo
se bude šetřit pro výstup na vrchol, jistě působila na atmosféru v horolezeckém týmu. Toto dilema však bylo nedílnou součástí expedičního stylu horolezectví. Úspěch výpravy závisel na úsilí celého týmu, stejně jako na téměř vojenské hierarchii a disciplíně. Na rozdíl od silného individualismu, jaký ve světě vysokohorského horolezectví převládl v dnešní době, musely takové individuální aspirace v ranných československých expedicích ustoupit kolektivnímu přístupu.

Cesta do základního tábora vedla často přes neprostupná místa v nižších pohořích a průsmyky nepřístupné pro těžká vozidla. Nástup do základního tábora znamenal dopravit veškeré vybavení a zásoby na několik měsíců po strmých stezkách, přes primitivní mosty a zrádné soutěsky.

Taková cesta trvala mnohdy i několik týdnů a osud horolezců byl v rukou místních nosičů, mužů, žen i dětí najatých v chudých vesnicích lemujících údolí mezi gigantickými štíty. Nosiči a později šerpové, kteří přebírali práci ve vyšších polohách, byli pro přežití a úspěch expedice nejdůležitějšími partnery.

Trek do základního tábora sice umožnil horolezcům postupně se adaptovat na větší nadmořskou výšku, ale zabral mnoho času a stál nemálo zásob a sil, potřebných pro konečný výstup na vrchol.

Například trek do základního tábora na Makalu trval čtyři týdny. V rozhodujícím okamžiku pochodu dvě třetiny nosičů, většina z nich bez bot a v nedostatečném oblečení, odmítli jít dál a opustili expedici před nebezpečným sedlem Shipton Pass. Členům expedice nezbývalo, než spolu se zbylou stovkou nosičů přenášet zásoby po částech a tak se s příchodem do základního tábora opozdili o více než týden.

Jan Červinka se do první národní expedice dostal nikoliv jako horolezec, ale jako asistent kameramana. Spolupracoval s Bedřichem Rogerem na dokumentárním filmu „Kam pták nedoletí“, který v roce 1966 získal Zlatý rhododendron, první cenu na festivalu filmů o horách v Trentu. Slibná kariéra tohoto českého dokumentaristy skončila po jeho politicky motivované emigraci v roce 1970.

Roger nebyl jediný umělec, který získal uznání v době rostoucí slávy československých horolezeckých expedic. Známý český fotograf Vilém Heckel ve svém díle nejen dokumentoval zrození poválečného horolezectví, ale také utvářel novou estetiku fotografování hor, jež získala mezinárodní ohlas. Jeho kariéru ukončila tragédie při ničivém zemětřesení na Huaskaránu v roce 1970, kde tehdy lavina pohřbila celou československou expedici.

Dalším umělcem spjatým s horolezectvím byl velký český spisovatel Ota Pavel, autor doprovodného textu ve vynikající fotografické publikaci Viléma Heckela „Hory a lidé“. Než v 70. letech onemocněl, chystal se Ota Pavel napsat knihu o českých horolezcích, včetně Radovana Kuchaře a Jana Červinky. Kvůli pokračující nemoci svůj plán, o němž se zmiňuje v krátkém dopise J. Červinkovi, bohužel nemohl uskutečnit.

Červinka se považoval v prvé řadě za horolezce. To, co se naučil od svých přátel a učitelů Heckela a Rogera, v něm ale probudilo potřebu během expedic fotografovat: nejen lidi a pamětihodnosti v místech, která se dnes už stala zmizelou krajinou, ale i krásy přírody, které ho vlastně do hor přivedly.

První mezinárodní expedice se do Hindúkuše, Karákóramu a Himálaje dopravovaly nákladními auty. Trasa dlouhá okolo 12 000 km vedla přes Sovětský svaz, Turecko, Irák, Írán, Afghánistán, Pákistán, Indii a Nepál. Pod osmitisícovku Manáslu se výprava dopravovala jen 13 dní, ale například návrat z výpravy na Everest se protáhl na více než 70 dnů. V Íránu totiž propukly politické nepokoje a tak museli Červinka a další řidič čekat v Islámábádu 40 dní na tranzitní víza. Nakonec Červinka odletěl domů letadlem a jeho kolega musel náklaďák naložit na loď mířící do Polska.

Českoslovenští horolezci viděli, že západní horolezci se často dopravují letadly, protože musí šetřit čas a vrátit se brzy do práce. Pro Čechoslováky, kteří pro nedostatek financí volili cestu po zemi, čas nehrál roli. Když už členové expedice získali povolení pro delší cestu do zahraničí, jejich zaměstnavatelé, státem vlastněné podniky, na ně většinou nevyvíjely žádný tlak, aby se brzy vrátili do zaměstnání.

Cestou musely náklaďáky zdolávat náročný terén v odlehlých končinách i v přeplněných městech. Sloni, místní autobusy a jiné exotické dopravní prostředky na silnicích v Indii byly obzvlášť nebezpečné. Náročné byly také průjezdy menšími městy, kde se na přeplněných ulicích odehrávaly nejrůznější oslavy, svatby nebo pohřby. Během expedice na Manáslu v roce 1979 uvízlo expediční auto v hluboké řece. V roce 1976 kvůli zpoždění při odjezdu z Himálají zastihlo horolezce na cestě monzunové období. Naštěstí byla jejich Tatra schopna projet hlubokou vodou, takže tým dokázal rozvodněné řeky překonat a mohl pomáhat i jiným vozidlům, která se dostala do potíží.

Pro některé výpravy zajišťovala dopravu československá armáda a její dopravní prostředky byly proto upraveny pro účely expedice. Byla to například Tatra, která v roce 1967 vezla horolezce, výbavu a zásoby při cestě na Tirič Mír, nejvyšší horu Hindúkuše. Na voze byla speciální síť, která po celou dobu expedice zachycovala vzorky pro následný vědecký výzkum. Kromě problémů s provozem na cestách, hraničními přechody a náročným terénem, výpravy také často pronásledovaly technické problémy. Legendární byl v tomto ohledu nákladní vůz Praga V3S, kterým jela výprava na Harámoš. Už kousek za Olomoucí, těsně před tím, než měla expedice opustit Československo, bylo třeba vyměnit písty. Problémy přetrvávaly po celou dobu náročné cesty tam i zpět z Karákóramu, a členové výpravy museli písty vyměňovat ještě dvakrát.

Všichni členové výpravy se připravovali nejen po stránce fyzické kondice, ale museli se podílet i na praktických záležitostech, nezbytných pro úspěch celé výpravy. Museli zařizovat víza a povolení ke vstupu na daná území a také řešit problémy s úřady v komunistickém Československu. Vláda horolezce podporovala, protože v jejich činnosti viděla možnost propagace země v mezinárodním měřítku. Díky tomu měli otevřené dveře do státem
vlastněných podniků, které se stávaly jejich sponzory a poskytovaly jim finanční i hmotné prostředky nezbytné pro úspěch expedice.

Rozdělení odpovědnosti připomínalo logistické přípravy před vojenským útokem s přesným rozdělením jednotlivých rolí a úkolů, které přiděloval vedoucí expedice.