První národní výpravě v 60. letech předcházely dlouhé a složité přípravy. Po přijetí do národního týmu musel každý ihned zahájit fyzickou přípravu na expedici. První tréninky probíhaly na domácí půdě ve Vysokých Tatrách, potom horolezci absolvovali přípravné výstupy v Alpách. Když Sovětský svaz zpřístupnil v 50. letech Kavkazské pohoří, otevřela se československým horolezcům první příležitost překročit hranici 5 000 metrů a začít objevovat nové cesty v náročných vysokohorských oblastech, které mezinárodní výpravy do té doby neměly možnost prozkoumat.

I přes omezené možnosti cestování navazovali českoslovenští horolezci kontakty se špičkovými horolezci v zahraničí. V Alpách trénovali s Raymondem Lambertem, který se v roce 1952 jako první člověk na světě dostal do výšky 237 metrů pod vrchol Mont Everestu. V roce 1958 se na Kavkaze setkali se sirem Johnem Huntem, vedoucím úspěšné britské expedice na Everest, která jen o pět let dříve přivedla Novozélanďana Edmunda Hillaryho se šerpou Tenzingem Norgayem na nejvyšší vrchol světa.

Politika horolezce pronásledovala i v odlehlých horských oblastech. Ve své knize o britské kavkazské expedici nazvané „Rudé sněhy“ Hunt vzpomíná na setkání s československými kolegy v táboře Bezingi: „Odpoledne… jsme nějaký čas hovořili s československými horolezci, kteří si stěžovali na nedostatek svobody. Musejí se pohybovat ve velkých skupinách a vždy s ruským doprovodem. Nikdy jim nedovolili, aby si sami vybrali, který výstup by chtěli podniknout.“