První roky po druhé světové válce byly pro horolezectví obdobím odvážných a objevných výprav do neznáma. Mnoho odlehlých horských oblastí nebylo dosud prozkoumáno ani zmapováno, takže při přípravě expedic museli horolezci skládat mozaiku informací z jednotlivých dílků, které pracně sháněli u svých zahraničních kolegů a z odborných časopisů, v nichž vycházely zprávy o jednotlivých výstupech.
Českoslovenští horolezci museli překonávat obzvlášť obtížné překážky, protože byli izolováni za železnou oponou a neměli volný přístup k informacím, možnosti cestovat byly omezené a v zemi panovala všudypřítomná cenzura. I přes tato omezení přispěli Čechoslováci významnou měrou k rozšiřování znalostí o nejvyšších vrcholech světa.